Blog

Žádné dítě nemusí být opuštěné

V jednom příběhu, který jsem napsala do Charitních novin stálo: „S láskou přicházíme na tento svět…“ Bohužel, ne každý… Jsem poručníkem patnáctiletého chlapce. Ihned po narození ho jeho mentálně postižená matka odložila. Do svých 11 měsíců pobýval v kojeneckém ústavu a nese si následky po celý život. Někdy v dubnu 2003 přijímám hovor s neznámým číslem. Sociální pracovnice pro náhradní rodinnou péči mi tehdy sdělila: „Máme pro Vás desetiměsíčního chlapce.“ To byla jediná pozitivní informace. Paní Z. pokračovala: „Připravte se v lepším případě na zvláštní školu. Je možné, že jeho otec je klientem ústavu sociální péče.“ Když jsem položila sluchátko, tak jsem se rozbrečela. Můj šestiletý syn si moc přál bráchu a já domů přivezu postižené dítě! Jsem vděčná svému manželovi, který mě tehdy velmi povzbudil: „Třeba to nebude tak hrozné. Pojedeme se za ním podívat a uvidíme.“ Když jsme přijeli do kojeneckého ústavu, tak nás uvítala moc milá paní ředitelka: „Radečka vám za chvíli přivedeme. Můžete s ním být celé odpoledne.“ Jakmile jsem ho spatřila, tak mi bylo úplně jedno, co mi o něm řekli. Tehdy mi přišlo na mysl, že Bůh je otcem sirotků a vdov a já nemám žádné právo řici NE! Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě. Radkovi je 15 let. Úspěšně dokončuje základní školu. Má všesportovní talent, který velice houževnatě rozvíjí. Stal se natrvalo platným členem naší rodiny. Velice obdivuji práci všech doprovázejících pracovníků. Ať už se jedná o mé kolegyně z pardubické charity anebo o Martinu a Michala z Dobré rodiny. Jejich práce je velice náročná a potřebná. Dělají ji srdcem. Pěstounská péče nebyla mým cílem, ale cestou. Zadarmo jsme lásku dostali. Tak ji zdarma dávejme.

Rubriky